„Ukážu ti něco, co není vidět,“ lákal jsem přítelkyni k návštěvě kavárny Potmě, aniž bych ovšem prozradil, kam vlastně půjdeme. Respektive: „Te enseño algo que no se puede ver.“ Ve Španělsku žádný podobný projekt nemají, a tak jsem si byl jist, že neuhodne, co mám v plánu. A navzdory vytrvalému naléhání ze mě vymámila jen jednu malou nápovědu, to když jsme kousek od pražského Náměstí Republiky potkali slečnu se štěnětem, které je ve výcviku na asistenčního psa: „Myslím, že jdou z místa, na které teď jdeme.“ Uznávám, že jako nápověda je tahle informace spíše matoucí.

Putovní kavárna má letos podobu kostky obložené zrcadly a v tropickém dni se před obchodním centrem Palladium leskne, až vidícím kolemjdoucím přechází zrak. Trochu se obávám, že uvnitř bude nepříjemné dusno, a očividně nejsem sám. Přítelkyně na mě kouká jako na pitomce – v jejím rodném Madridu by nikoho nenapadlo postavit něco takového, ať už je to cokoli, na nestíněném náměstí. Naštěstí je v Potmě opravdu dobrá klimatizace, jak brzy poznáme na vlastní kůži.

Českému čtenáři asi není třeba kavárnu Potmě představovat, většina z nás o ní už slyšela nebo četla. Projekt financuje Nadační fond Českého rozhlasu a jeho tváří se stala Aneta Langerová. Veřejnoprávní rozhlas se spolu s dalšími médii stará také o publicitu. Jméno není jen symbolické, uvnitř je opravdu naprostá tma. Hosty obsluhují nevidomí, pro které pochopitelně není orientace v prostoru beze světla o nic těžší než kdekoli jinde.

Vchod do kostky je od řeky, tedy z druhé strany, než odkud přicházíme. Uvítá nás několik brigádnic, které se ovšem příliš nepředřou, téměř všechnu práci za ně obstarají nevidomí. První z nich si nás spolu s dalším párem přebírá u vnějších dveří kavárny. Má u sebe dřevěnou desku s dírami a figurkami, které do nich pasují. Není to žádná rafinovaná společenská hra, ale plánek kavárny s hosty, kteří jsou zrovna uvnitř.

„Hm, nebude vám vadit, když vás posadíme k jednomu stolu?“ zeptá se portýr, když figurky rychle přejede prsty. Dozví se, že nikoli, viditelně si oddechne a začne nás instruovat. Musíme úplně vypnout všechno, co by mohlo vydávat nějaké světlo, a pokud bychom měli batohy nebo větší zavazadla, která se nevejdou na klín, museli bychom je uložit do schránek. Každý z nás dostane čtyři žetonky, máme je při objednávkách odevzdávat obsluze. Podle počtu žetonků, které nám při odchodu zbydou, pak budeme platit. První objednávka vyjde na 180 korun a v ceně je hrneček, který si budeme moci odnést. Každá další objednávka nás bude stát padesátikorunu.

Zatímco rychle překládám to podstatné přítelkyni, volá portýr slečnu Kateřinu, která nás usadí. Ta plynule přechází do angličtiny, jakmile zaregistruje, že naše skupinka není ryze česká, a naviguje nás dvojjazyčně. Nejprve projdeme do předsíně, malé místnůstky, kde se seřadíme a chytíme za rameno toho, kdo jde před námi. Kateřina pak zavře vnější dveře a my se tak ocitneme v opravdové tmě. Té tmě, kterou se obvykle chlubí průvodci v jeskyních a štolách, když na chvíli zhasnou baterku. Tahle tma ale působí mnohem přívětivěji. Pak otevře dveře vnitřní a vede nás husím pochodem k našemu stolu. Usadí nás a přidělí nám číšníka Lukáše, který si za chvíli přijde pro první objednávku.

Také Lukáš zvládá komunikovat i v angličtině, ale zdá se, že je raději, když za něj překládám. Objednané nápoje a zmrzliny přinese zhruba stejně rychle, jako by to svedla v obdobně velké běžné kavárně vidící obsluha, a zatímco se snažíme nabrat na lžičku zmrzlinu, která je vždycky o trochu vedle, než by měla být, nabízí nám ještě pastelky a papír, abychom si něco nakreslili.

Zkušený umělec možná svede tvořit i se zavřenýma očima, ale já rychle zjišťuju, že když nevidím, kde jsem skončil, můžu kreslit jen to, co lze zvládnout jedním, nebo nejvýše dvěma tahy. O nějakém vybarvování pak nemůže být řeč. A i tak vypadají mé výtvory hůře než obrázky pětiletého dítěte.

S přítelkyní se shodneme, že prostor zevnitř působí mnohem větší. Pár sedící naproti nám přikyvuje, což samozřejmě není vidět, načež se oba zasmějí a svůj souhlas vysloví nahlas. Beze zraku jsme odkázáni jen na sluch, a protože ostatní hosté včetně rodiny s malými dětmi občas mluví tiše a jindy hlasitěji, zdá se, jako by se kavárna zvětšovala a zmenšovala. Všímáme si také, že se mnohem víc soustředíme na to, co vlastně jíme a pijeme. Přestože zrak není na rozdíl od čichu důležitý pro rozpoznávání chutí, v labužnickém prožitku vidícího člověka hraje, zdá se, velkou roli.

A když jsme u toho labužnictví, samozřejmě jsem se zajímal o kávu a kávovar. Jenže na balících ani na přístroji nejsou popisky Braillovým písmem, a tak mi Lukáš bohužel nepomůže, i když i ve tmě poznám, jak moc ho to mrzí. Mám se venku zeptat jedné z koordinátorek projektu, která je právě ve službě. Nezbývá, než tak učinit, a vjem mých chuťových pohárků je potvrzen – ona nepříliš zajímavá směs je Illy, káva, kterou dostanete na každém rohu. Kavárně Potmě by určitě slušela osobitější směs některé z menších pražíren. Nebo, koneckonců, káva z chráněné dílny, ve které by pražili nevidomí. K samotnému pražení není zrak třeba, záleží jen a pouze na chuti. A značka „Neviditelná káva“ by se na trhu mohla uchytit. I průměrná marketingová agentura by pak takové pražírně vytvořila několik úderných sloganů.

Pokud jde o přístroj na espresso, jediný typ kávy, kterou Potmě nabízí, mělo by se jednat o standardní přístroj doporučený dodavatelem kávy. O technické detaily v tomhle projektu nejde, a tak se s touhle odpovědí chtě nechtě musím spokojit.

V Potmě jsme nakonec vydrželi hodinu a ostatní hosté se kolem nás stihli vystřídat. Personál kavárny vše hravě zvládal a přišlo mi, že by svedli obsloužit i větší prostor. Přestože bych si troufl najít východ sám, protože k němu byl náš stůl nejblíže, způsobně jsem zavolal na slečnu Kateřinu a poprosil ji, ať nás vyvede ven. Tam nám portýr spočítal zbylé žetonky a zaplatili jsme. Jedinou vadou na kráse je, že jsme platili vidícím brigádnicím. Nevidomí by podle svých slov vše zvládli vyřídit sami, jednotlivé mince a bankovky od sebe obvykle rozpoznají a platební terminály se vyrábí také s tlačítky označenými Braillovým písmem. Tak třeba příští rok.