Nedlouho po Vídni se kavárny objevují také v Brně a následně v Praze. Historické prameny se opět trochu rozcházejí, pokud jde o přesné letopočty, v Brně se však rozhodl v kavárenství podnikat Turek Ahmed už krátce po roce 1700.
V Praze se nejprve káva prodávala přímo na ulici. Starým Městem a přilehlým okolím procházel Arab (či podle jiných zdrojů Armén nebo Kurd) lidově zvaný Deodatus v turbanu a tradičním tureckém oděvu a kávu hlasitě nabízel kolemjdoucím. Licenci k otevření vlastního podniku získal teprve v roce 1714.
Češi kávu stejně jako další evropské národy rychle přijali za svou. V dobách, kdy vinou válek či ekonomické krize nebyla dostupná, pili různé náhražky, které se vesměs zachovaly dodneška, ať už jde o meltu, cikorku nebo špaldovou kávu.
Kromě kávy se v českých zemích rychle etablují také kavárny a zejména od druhé poloviny 19. století hrají důležitou roli v životech měšťanů a především intelektuálů, umělců a politiků. Podobně jako historické perské qahveh-khaneh neslouží jen ke konzumaci nápoje samotného (kávu si mohou zákazníci podstatně levněji vychutnat také v cukrárnách, kde se nápoji oddávaly chudší společenské vrstvy), ale primárně jako středobod kulturního a sociálního života. Nutno dodat, že kavárny tehdy měly například kulečníkové herny, čítárny novin a časopisů, kuřárny doutníků, salonky s velkými konferenčními stoly a další vymoženosti. Obvykle se v nich také vařilo, nebo bylo alespoň možné objednat jídlo ze sousedních hostinců.
„Své“ kavárny měli herci, spisovatelé, malíři, pražští Němci, bohéma, novináři… Ukazovat se v určité kavárně a pokud možno patřit mezi její stálé hosty bylo pro mnoho osobností českých dějin otázkou cti. Například do dodnes fungující kavárny Louvre si někteří hosté záměrně nechávali telefonovat jen proto, aby je před ostatními návštěvníky mohl personál vyzvat k vyřízení hovoru. Podobné úsměvné zvláštnosti naleznete v historii většiny prvorepublikových kaváren.
Kavárny na vrcholu své slávy, tedy koncem 19. století a za první republiky, výrazně ovlivnily dění v českých zemích a následně v nově vzniklé republice. Jejich úpadek přinesla až druhá republika a německá okupace. Po druhé světové válce se společenský život všeobecnému nedostatku navzdory do kaváren postupně vracel, ne však na dlouho.
Komunisté kavárny vnímali spíše jako buržoazní a dekadentní instituci, kterou není vhodné podporovat, a tak československá kavárenská kultura dlouhé dekády upadala. V obchodech byly k dostání jen dva druhy kávy – mletá Speciál a nemletá Standard. A přestože některé vyhlášené prvorepublikové kavárny změnu režimu přečkaly, většina Čechoslováků chodila raději do hospod nebo cukráren na turka s dortem nebo panákem něčeho ostřejšího, podle typu podniku, případně si stejný typ nápoje připravovala sama.
Zrnka historie I – Legendy a mýty
2017